Ex 17,8-13 - Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.“ Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.
Milí přátelé!
Izraelité procházeli územím sinajské pouště, kde jak píše jeden komentátor, operovaly kmeny Amalečanů (ne Američanů:-)) – takových tehdejších lupičů nebo teroristů, kteří přepadali, zabíjeli a ožebračovali. Zvlášť měli spadeno právě na vyvolený národ…Izraelité sami s Egypťany nikdy před tím nebojovali – u Rudého moře za ně bojoval sám Hospodin….
A zde jsou tedy poprvé jako národ konfrontování bojem muže proti muži. A proč? Má to své historické souvislosti – Amálek byl vnuk Ezaua – tedy toho, kdo byl oklamán svým úskočným bratrem Jakubem o provorozenectví. Dostal požehnání od Izáka také, ale už nebyl vůdcem vyvoleného lidu – byl jím ten, kdo nakonec zápasil s Hospodinem a dostal druhé jméno -už ne úskočný, ale Izrael – ten kdo zápasil s Bohem…. Nakonec se Ezau s bratrem smířil a každý šel pokojně svou cestou…
Ovšem zdá se, jako by ta hořkost v rodě zůstala a vyvřela v jeho vnukovi a jeho potomcích – jsou první odpůrci vyvoleného lidu…
A ono to má pokračování… Saul má na Boží popud vyhladit tento lid, ale neposlechne a David když je psancem, tak v městě Siklag je v jeho nepřítomnosti jeho zázemí včetně žen a dětí přepadeno kým – opět Amalečany…. David se vzchopí a svůj lid i majetek získá zpět, ale měl už namále, málem skončil rukou svých vlastních lidí, kteří mu přestávali věřit a užuž se chystali ke vzpouře proti svému vůdci….
A nakonec máme příběh královny Ester v Persii, kde proradný a pyšný Haman chce vyhladit celý izraelský národ a je mu jedno, že postihne i všechny nevinné – a jaký má původ ? – nemusíte hádat dvakrát – je z amalekova rodu….
Nakonec je na poslední chvíli poražen a lid zachráněn….
Vždy – ve všech třech případech – jde situace až na okraj… v poušti, Siklagu i v Esteřiných Súsách a vždy je řešení v přimknutí se k Hospodinu….
Mojžíš pověřil moudře mladého Jozua a ty, které si vybere k sobě, ty kterým věří a jde se s pomocí dalších se modlit… David se ve smrtelném nebezpečí od vlastních lidí obrátí k Hospodinu a zde najde naději a sílu i pro ostatní, a Ester se postí se svým lidem, aby se obětovala a vydala všanc králi a pokusila se zachránit svůj lid….
Jistě ta podobnost není náhodná…. Bůh dopouští a neopouští.., někdy dopouští hraniční situaci, abychom se my konečně pevně přimkli k němu a nespoléhali na nikoho jiného…
Co s ti z toho můžeme vzít my? Jako křestané víme, že veškerý boj proti nepřátelům nespočívá tom, že se snažíme zničit lidí, ale zlé myšlenky, pokušení, hřích, zlo, ne lidi. Náš boj je především duchovní… jakkoliv připouštíme, že při obraně vlasti nebo rodiny máme právo a svým způsobem i úkol se přiměřeně bránit agresorovi.
A pak – když se díváme na svět, útok Hamásu, útok Putina, řinčení zbraní v Severní Koreji a jiné konflikty ve světě, to je jakoby ďábelský útok zla, které se snaží zničit člověka, jeho svobodu, jeho kulturu, jeho víru…
Co funguje tedy především? Cesta Davida, Ester a Mojžíše…. Lidé dělají co mohou, ale ve spojení s Bohem ve vytrvalé modlitbě…. Modlitba není útěk před světovými problémy, ale boj, který může rozhodovat i o světových událostech – vzpomeňme na sv. Jana Sarkandera, který měl svým euch. procesím odvést polská vojska od města Příbor a tak ho zachránit, vzpomeňme na úlohu modlitby při bitvě u Lepanta, na boj císaře Konstantina – s vizí kříže a větou – v tomto znamení zvítězíš…….jsou různé problémy, ale je něco společného , řešení je vždy s Bohem a v Bohu…