Milí přátelé,

hezky nám to pokračuje. Od začátku roku jsme s Ježíšem nejdříve prošli Janovým křtem, čtyřicet dnů na poušti, prvním hlásáním Božího království,  setkáním s apoštoly a nyní Marek popisuje Ježíšův první zázrak… A to je pak celá série zázraků, protože Marek, jakožto autor nejstaršího evangelia, píše především pro křesťany z pohanství, a tak je chce zaujmout Ježíšem – jako divotvůrcem – a opravdu mu to jde. Píše ne tak nějaké hluboké úvahy – jako Jan, ale má akci, aby to bylo zajímavé pro pohanské posluchače.

Vidíme, že každý evangelista k Ježíšovu životu přistupuje jinak. Matouš se odkazuje na Starý zákon, protože oslovuje především Židy, a tak na proroctvích ukazuje, že Ježíš je Mesiáš. Jan je filosof a myslitel, proto víc než akce, ho zajímají Ježíšovy myšlenky a Lukáš jako lékař je apoštolem Božího milosrdenství k dětem, slabým a nemocným… A Marek? To už víme…

Vidíme, že Ježíš může oslovit každého…. A každý si u něho všimne jiných věcí…..

V každém případě Ježíš vstupuje do veřejného života s obrovskou vervou: křest a vítězný boj nad ďáblovými pokušeními, jako i čtyřicetidenní půst ho posilnily tak, že v něm nechaly vyrůst to Boží, to s čím Ježíš přišel na tento svět…. Mluví tak, že lidé poslouchají se zatajeným dechem a každý cítí, že je vše jinak – jeho slova jsou v dokonalém souladu s jeho životem, proto mají také takovou sílu…. A jeho skutky? Jsou potvrzením jeho slov… V setkání se zlým duchem řekne pět slov – Mlč a vyjdi z něho – a to stačí, aby ten člověk sužovaný nečistým duchem byl osvobozen… To nikdo z lidí nedokáže vlastní mocí…. To může jen Bůh….proto ten úžas…proto to nadšení…

Pokud něco takového viděla Maria nebo někdo jiný z Nazareta, asi byli taky ohromeni… I když kdo ví, co Ježíš dělal ještě před svým veřejným vystupováním doma? Ale tam nebyl důvod, aby dělal nějaké zázraky. Ty konal vždy jako potvrzení toho, že má moc odpouštět hříchy, že má moc od Boha, že říká pravdu… a pak to byl taky projev jeho – Božího – milosrdenství, soucitu s trpícími… Tedy kdo ví, možná si matka  Maria říkala – kdo ten můj syn vlastně je? A co teprve jeho učedníci? Kdo to je? To není obyčejný člověk….

Všimněme si jednoho paradoxu. Ten zlý duch Ježíše okamžitě rozpoznal, ovšem ne tak, že by se chtěl obrátit, ale spíš proto,aby překazil jeho misijní záměr, chce proto už předem prozradit kým je. V době, kdy lidé nebyli na to připraveni. Chybou totiž nemusí být jen lež, chybou může být i pravda řečená nevhodným způsobem nebo v nevhodnou dobu… a to hrozilo i teď. Proto ho Ježíš umlčel a vyhnal z dotyčného člověka….

A tím paradoxem jsou lidé, kteří mu tak rádi naslouchali. Viděli zázrak a to byl teprve začátek – kolik nemocných, posedlých, dokonce i mrtvých lidí Ježíš uzdravil, osvobodil nebo přivedl zpět k životu…. A přece, když došlo na lámání chleba, tak se ho nikdo nezastal… Jak říká Bible – lid stojí a mlčky se dívá, jak jejich dobrodinec, a divotvůrce umírá na kříži jako běžný člověk, dokonce jako zločinec… Jeho vydanost je totiž totálně zmate, zklame.

Vzpomeňme přitom na Emauzské učedníky, kteří se vracejí domů po Velikonocích a přemítají o tom, co vše s ním zažili, co vše slyšeli od žen, vracejících se od hrobu, co dokonce slyšeli při chůzi domů od samotného Ježíše, který jaksi inkognito se k nim přidal a nic…. Jim nic nedošlo – až při lámání chleba, při sdílení s ním, když ho pozvali domů, do svého soukromá, do svého života… tehdy jim jakoby spadly šupiny z očí….

Něco takového se může dít i v našem životě. Pozvěme Ježíše domů. Do našich rozhovorů, myšlenek, práce i zábavy  a odpočinku a najednou ho začneme vidět, vnímat jako živého, pravdivého, někoho kdo nám rozumí…