Lk 2,22-40 - Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Milí přátelé,
Spisovatel a kněz Michael Marsch má v jedné své úvaze krásné pojednání o tom, že se ho kdysi jeho terapeut zeptal – máš nějaké tajemství? A on si hned před sebou uvědomil, že má… a pak s napětím čekal – ale nedočkal se.. . Jeho průvodce po něm to tajemství nechtěl… Jen po něm požadoval, aby si přiznal, že má něco, co skrývá před druhými a možná i před sebou…
Asi každý máme něco, co skrýváme a není třeba to hned říkat druhému, ale přiznejme si to před sebou a pak dejme to na světlo Boží – to je přesně scéna z obětování Ježíše v chrámě, kdy Simeon mluví o světle k osvícení pohanů, tedy všech lidí a kdy mluví o tom, že vyjde najevo smýšlení mnoha srdcí, tedy mnoha tajemství… Bohu můžu dát vše, před ním nic neukryji a on dá úlevu, řešení, uzdravení….. viz Samařská žena… Ježíš jí nastaví ve svém světle zrcadlo, otevře ji pravdě, ale bez odsouzení – s nadějí…. s úctou, láskou….
Simeon čeká na toto světlo – podle tradice Simeon byl mnohem starší, než Anna – byl velmi starý, opravdu stařec nad hrobem, ale jakoby nemohl odejít, protože čeká. Čeká jako Abraham, dokud se nenaplní Boží příslib a pak se dočká a proto nakonec říká, teď už můžu odejít, umřít….
A co to znamená pro nás? Naučme se čekat… Ale na co čekáme? – Až přijde zásilka od Amazonu nebo až spraví kotel, až pustí další díl seriálu, až se dočkám vděčnosti a pochvaly… Proč ne? Ale nám jde snad v životě o víc…. A tak toto čekání může opět naplnit jen Bůh – my jsme v pozici Simeona, že ho smíme při sv. přijímání držet v náručí, dokonce ve svých ústech, ve svém nitru…. Je s námi, je v nás…
Scéna s těmi stařečky a novorozenětem – je dost kontrastní, a přece tito mají k sobě velmi blízko. Říká, se že ve stáří se člověk znovu stane dítětem a do určité míry je to fajn. Děda s babičkou už nemají tu otcovskou a mateřskou zodpovědnost, může s dětmi dělat hlouposti, má čas neřešit tolik praktické věci, jako spíše chytání ryb, pozorování přírody, babička s vnučkou si mohou povídat o svých zážitcích, tajemstvích a starostech.
Oni už nebo ještě neřeší světové problémy, ale jsou schopni si v klidu všimnout kytičky, srnky v poli nebo se spolu pomodlit kousek růžence…nemusí spěchat… mohou se věnovat Bohu a dívat se na svět nezatíženě… Dítě dává starému energii a radost a ten starý dává klid, zkušenost, přijetí, moudrost…. Tito se zde setkali a pochopili -a ti stařečci poznali po dlouhém čekání, je to on…
Přeji nám všem, abychom měli nějakého člověka, který nám dá občas dobrou otázku na tělo, jako onen Michael Marsch – on nás donutí přemýšlet a hledat opravdové hodnoty v klidu a nadhledu a sami se snažme otevírat Bohu a přijímat úděl dítěte, dospělého i starce – a ve všech fázích života nalézat smysl: – dítě objevuje, dospělý se stará a starý podporuje ostatní modlitbou a moudrostí….
Dnes je svátek Bohu zasvěcených… Ježíš je zasvěcen Bohu Otci – všichni mu nějak patříme – každý svým originálním způsobem, ale buďme zvlášť vděčni řeholníkům a řeholnicím, kteří jsou viditelným znamením, že stojí za to Bohu patřit naplno…..