Jan 3,14-21 - Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Milí přátelé,
Syn člověka musí být vyvýšen…,abychom ho my mohli uctívat a k němu se modlit… On nepřišel na svět, aby odsuzoval, ale aby zachraňoval. A jak můžeme reagovat my? Vírou, důvěrou, přijetím nabízeného přátelství. Pokud milujeme Boha, chceme žít s ním a podle jeho zásad…. Modlitba tomu pomáhá, abychom viděli, slyšeli, chápali, abychom měli sílu ho následovat….
Dnes opět pár myšlenek o modlitbě. Modlíme se za sebe i za druhé, za lidi blízké, ale za nepřátele, ti to potřebují možná víc, než ti dobří….
Modlíme se i za zemřelé – nejde o spiritismus, ale viz kniha Makabejských, kteří nechali přinášet v chrámě oběť za padlé bojovníky, kteří zhřešili tím, že u sebe měli symboly pohanských bohů – tedy i židé se modlili za své mrtvé – přitom pokud jsou v nebi nebo v zavržení, je taková modlitba zbytečná… Ale pokud je očistec – jak je zde nepřímo naznačeno, pak to význam má… Nehledě k tomu, že modlitba může být i vzájemná, my za ně a oni za nás…. Je to sdílení… A ohledně nás hříšníků…, ano, lidé mají pocit, že je dobré, když se za nás modlí někdo svatý, ovšem i hříšník, zvl. toužící po nápravě a pomoci, je jistě také Bohu svou snahou blízký….
Někdy se modlitba označuje jako ústní – předem daná – Otče náš, Zdrávas, ale může být i svými slovy…. Důležité je, aby to nebylo jen ústy, ale i srdcem….
Jsou i modlitby soukromé – kdokoliv, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv a veřejné – na veřejném místě, společně v chrámě, v souladů s církví – s tím souvisí bohoslužby, modlitba žalmů v breviáři. – Kněží a řeholníci jsou vázáni slibem, že se ho modlí několikrát denně, je to součást duchovního života, ale může se ho modlit každý, je to denní modlitba církve, kterou je neustále lidstvo spojeno s Bohem… Udržuje to takovou základní „duchovní kondici“ a živý vztah s Bohem a církví.
Pak tu máme tzv. Lidové osobní pobožnosti. Mohou být společně i soukromě… jsou různé a tvoří něco jako švédský stůl. Každého může oslovovat něco jiného… Nejde to vnucovat, ale ani zatracovat to, co mně osobně nesedí….
Patří k nim třeba – Pobožnosti prvních 9 pátků – s projevem úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, nebo prvních 9 sobot spojených s Pannou Marií…
Křížovou cestu máme díky františkánům. Měla různé formy, ale ustálila se do 17. století na 14 zastaveních /15/… Přitom ta zastavení nejsou všechna ryze biblická – třeba Veronika nebo Ježíšovy 3 pády pod křížem, ale vycházejí z prastaré tradice a hlavně to má rezonovat s naším životem a našimi životními kříži….
Díky dominikánům máme zase pobožnost sv. růžence. Souvisí s úctou k Panně Marii. Zde je namístě připomenout, že skutečná božská úcta i v modlitbě patří jen Bohu. A když uctíváme P.Marii a další svaté, tak jen v tom, že v nich chválíme Boha, který je stvořil a obdaroval… Zároveň tak naplňujeme Kristovu výzvu – kde se modlí dva nebo tři…, tedy že se v modlitbě navzájem podpíráme – ať zde na zemi nebo už na věčnosti – stále tvoříme jedno společenství… A jako se zde na zemi můžeme jedni za druhé přimlouvat, tak věřím, že takto to jde i skrze hranice smrti… A Maria – věříme – má k Bohu nejblíž, proto má výsostné místo i v našich modlitbách…. Inspirace k růženci mohla za křižáků přijít možná od muslimů, snad i buddhisté mají podobný nástroj modlitby. Mimochodem pravoslavní mají svoji čotku s Modlitbou Ježíšovou, která se mnohokrát opakuje… Podle legendy sv. Dominik začal s touto modlitbou, ale definitivní podobu má asi tak až od 15.-16.století. Mnohá mariánská zjevení posledních staletí je spojena s výzvou k modlitbě růžence – Lurdy, La Saletta, Fatima, Medžugorje…. A že někoho nebaví? Je to meditativní modlitba, která ve svých tajemstvích pokrývá dětství Ježíše, dospělý život Krista, utrpení a oslavení…Je tedy především kristocentrická…. A k přijetí to chce taky prosté a pokorné srdce…..
Máme další pobožnosti jako jsou Anděl Páně – připomínající Boží vstup do tohoto světa při Zvěstování, nebo litanie – jsou to prosby, dialog, ale také jakési vyznání lásky, kterými postupně oslovujeme a oslavujeme Pána nebo Boží Matku či svaté… Je nepřeberné množství modliteb, jen si vybrat a s nimi být Bohu nablízku…
A nakonec opět něco z knihy Děti píší Bohu: zde jsou některé dětské prosby i dotazy…Milý Bože, myslel jsi to vážně, že máme dělat druhým to, co oni dělají nám? Protože jestli ano, tak to má brácha pěknou smůlu. Dáša…. A ještě jedno krásné odzbrojující vyznání: Milý Bože. Já jsem Čech a co ty? František