Farnost Skuteč, Předhradí

Kázání Otce Linharta:

5. postní neděle (B) – 17. 3. 2024 – modlitba V.:

Farnostskutec - kategorie kázání Otce Linharta

Jan 12,20-33 - Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Milí přátelé!

Za Ježíšem chodilo spousta lidí, kteří ho chtěli vidět a slyšet, promluvit si s ním osobně…. Kdy by žil dnes, jistě by spousta lidí chtělo selfíčko, aby se měli čím pochlubit na sociálních sítích. Tehdy na to šli jako v dnešním evangeliu  – přes apoštoly Filipa a Ondřeje – jindy skrze silný hlas jako slepý Bartimaios u Jericha nebo dotekem tajně jako krvácející žena čí jako hbitý Zacheus, který se vyšplhal na strom. My nic takového dělat nemusíme: stačí, když zaměříme mysl na Pána a skrze modlitbu jsme mu nablízku a je zde jen pro nás… pro mne…

Dnes tedy opět o modlitbě – trochu jinak: adorace, meditace, Bible, četba…. I sem totiž zasahuje pojem modlitba. Adorace – to je vlastně klanění. Od pradávna ji má katolická církev – pravoslavní nebo protestanti toto neznají. Je to tradice uctívání NSO ve svatostánku nebo přímo ve vystavené monstranci na oltáři. Klaníme se proměněnému Tělu Páně – je to takové spočinutí, zklidnění před Pánem, jakási zdánlivě pasivní modlitba, kdy nemusím nic říkat, jen se dívám na Pána a on na mne… Manželé to znají, že se na sebe podívají beze slov a vědí, co si druhý myslí… Je to takové objetí s Bohem. Zde je možno svěřit vše, co mám na srdci, jako dítě na matčině nebo otcově klíně… A ne nadarmo je monstrance – od slova monstráre – ukazovat – v podobě slunce. Zde se jakoby duchovně opalujeme a posilujeme a získáváme takový duchovní vitamín D…. Duchovní autority doporučují takovou modlitbu bez mnoha slov – kdy více nasloucháme a v tu chvíli k nám může promlouvat tiše a jasněji Pán….

Podobně jsme na tom s rozjímáním – meditací. Je ti zklidnění, ztišení těla i duše i ducha, kdy si vezmu Boží slovo, duchovní knihu, zaměřím se na jednu myšlenku, obraz, hudbu – oprostím se od všeho kolem a snažím se dojít k hlubšímu pochopení nějaké pravdy nebo hodnoty… Tak se dá číst Bible – to opravdu není román, ale dopis Boží pro nás, který inspiruje k přemýšlení – viz Maria a její rozvažování v srdci….

Takže když si vezmu biblický příběh a chci do něho více proniknout, udělám si klid od všeho rušivého, zapálím svíci, poprosím Boha o pomoc, uvědomím si, že je se mnou, přečtu jednou, dvakrát daný text, zatrhnu si, co mne zaujalo, popřemýšlím, co mi to připomíná s z minulosti, u mne nebo u druhých. Když je to nějaká ctnost, vlastnost – ptám se, co udělám proto, abych jí měl také, kdo mi je příkladem, co mi v tom překáží, co udělám k zlepšení… Využívám rozumu, vůle, citů i paměti… Nakonec poprosím Boha nebo svaté o pomoc a jednu hlavní myšlenku si mohu vzít do všedního dne a občas se k ní vrátit…. Nejsme na to zvyklí, ale stojí to za to… Ostatně meditaci doporučují prakticky všechna světová  náboženství – jakési uklidnění před Bohem… může to být soukromě i společně – viz tzv. Lectio divina – to je společné rozjímání na Biblí nebo modlitba růžence, kdy meditujeme nad danými tajemstvími….

A nezapomínejme, že k pojmu modlitba se může klidně přidat i duchovní četba. V seminářích a klášterech je v společném řádu obvyklým prvkem denního programu aspoň půlhodinka četby duchovní literatury. Nejde o knihy ledajaké, ale solidní, zkušenější lidé vám jistě mohou poradit, čím začít – mám docela dobrou knihovnu, mohu půjčit:-).  Je dobré číst životopisy svatých – uvědomit si, že to byli často lidé chybující jako my, ale s Boží pomocí se nám stali inspirací a příkladem…. Zvl. mladí by se na toto mohli zaměřit.… Často jsou to knihy, které nabízejí zajímavý i dramatický příběh, a taky dá dobré povzbuzení. Škoda že se moc nečte, stoji to ta to zkusit…. Podobně i jiná duchovní literatura – věřte, že nemusí být nudná a nezáživná…

Když končí den, nadchází dobrý čas na zpytování svědomí – kdy si projdu celý den, zjistím, za co děkuji a co mne mrzí – nejen špatné věci, ale i promarněné příležitosti, předsevzetí. Vše pak můžeme svěřit Pánu…. Když psychologové nebo učitelé mají své supervizory- doprovázející – tak proč bychom nevyužili takové možnosti před tím nejvyšším Průvodcem?

A na závěr opět Děti píší Bohu své modlitby – David: Milý Bože, je pan farář tvůj kamarád nebo se znáte jen pracovně?  A ještě Janek: Milý Bože, když se budeš v neděli v kostele dívat, ukážu ti své nové boty…  Kéž spolu s ním dokážeme ukázat a otevřít Bohu celé své srdce….Amen.