Sk 1,1-11 - Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“
Milí přátelé!
Takto by se mohl uzavřít jeden příběh… tak jak to ukazuje dnešní slavnost Nanebevstoupení Páně. Obvykle to bývá v příběhu tak, že přijde seznámení s hlavním postavami a prostředím, pak se objeví nějaká dramatická zápletka, a nakonec se nějak situace vyřeší a přichází buď svatba nebo odchod – jako v tomto případě. Ježíš poznal a vybral apoštoly, učil je, přišel problém se zákoníky a farizeji, pak drama velikonočních událostí a nyní rozloučení a mohla by se zatáhnout opona a my jít spokojeně domů… Vše dobře dopadlo – pro Ježíše a jeho apoštoly…
Ale co s námi? Odpověď je v Ježíšově výzvě, aby apoštolové po přijetí Ducha svatého hlásali evangelium všemu stvoření – až na konec země, aby se víra v něj stala opravdu světovou… nejde o slávu nebo moc, ale o naši spásu, o spásu všech…. A to už má dosah i k nám skrze nejen prostor, ale i čas…. Na konec země i na konec času…. Celý svět i všechny doby mají být prostoupeny evangeliem….
A tahle úloha apoštolů je i naše úloha… Přitom my svět neobracíme – my hlásáme evangelium a my nepřivádíme lidi k sobě, ale ke Kristu, takže on je ten který proměňuje a zapaluje srdce lidí…. Stále znova si to uvědomuji, když se občas setkám s lidmi, kteří už v dospělosti chtějí křest nebo další svátosti… Já to nejsem, kdo je k nim přivede… Pán je oslovil, tak, že zatoužili s ním žít….a my jsme jenom zprostředkovatelé, je to krásná úloha…. Ukazovat cestu k Bohu – k nebi….
Spisovatel Lewis k tomu dodává v knize K jádru křesťanství:
Budete-li studovat dějiny, zjistíte, že křesťané, kteří toho udělali nejvíc pro současný svět, byli právě ti, kteří nejvíce mysleli na svět budoucí. Křesťanští velikáni zanechali své stopy na této zemi právě proto, že se svou myslí upínali k nebesům. Jakmile křesťané přestali přemýšlet o budoucím světě, ztratili i schopnost účinně ovlivnit přítomnost. Miřte k nebi, a zemi dostanete jako prémii; miřte na zem, a nedostanete ani jedno. Je to paradox.
Nenechme se zneklidnit posměváčky, kteří se snaží křesťanskou naději na „nebe“ zesměšnit tvrzením, že „nechtějí trávit věčnost hraním na harfu“. Takovým lidem odpovězte, že pokud nechápou knihy psané pro dospělé, neměli by je raději číst. Všechny biblické obrazy (harfy, koruny, zlato a podobně) jsou pochopitelně jen pokusem symbolicky vyjádřit to, co lidskými slovy vyjádřit nelze. Lidé, kteří tyto symboly berou doslovně, by si mohli rovněž myslet, že pokud nám Kristus řekl, abychom byli jako holubice, naznačoval tím, že bychom měli snášet vejce.
Ježíš je v nebi a my směřujeme za ním…a hlavně nejsme v tom našem nynějším úsilím sami. To nějak prožívali i apoštolové, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vracejí do Jeruzaléma ne smutní, ale radostní – Pán je s námi a máme přítele na místech nejvyšších…. Oni v to věřím tuší, zakoušejí… Od teďka mají jasný cíl a sílu k němu dostanou, jak jim Pán slíbil…
A na závěr slova papeže Benedikta XVI.:
Ježíš zvedl ruce a požehnal jim.
Když jim žehnal, vzdaloval se od nich.
Jeho poslední obraz pro ně tvořily pozvednuté ruce, žehnající gesto. …
Nanebevstoupení je žehnání.
Kristovy ruce se staly střechou, která nás přikrývá,
a zároveň jsou to ruce, které otevírají dveře směrem vzhůru.
V žehnání odchází, platí to však rovněž naopak – v žehnání zůstává.
Takový je i nadále jeho vztah ke světu a ke každému z nás:
on žehná, on sám se pro nás stal požehnáním.