Sk 2,1-11 - Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“
Milí přátelé,
Ve Skutcích mne vždy fascinovalo – kromě toho zvláštního jevu – hukot, vichr, ohnivé jazyky – také to, že po Petrově ohnivém a odvážném kázání se k apoštolům přidalo 3000 lidí – ve Skutči to znamená většinu obyvatel… To by pak mše sv. musela být na náměstí, snad bychom se tam vestoje vešli…ale nejde o to množství, ale o tu rychlost a sílu….
Nás tu tolik není a člověka napadá, má Duch svatý tutéž sílu jako kdysi?
Není už po 2000 letech z nás trochu unavený? Není unavená církev? Ano, na počátku to byla jízda…. Nyní už nejde tolik o množství, ale o to, že církev stále žije – i když není velká a většinová, ale je stále svědkem, že je tu Kristus a jeho evangelium a je vlastně zázrak, že po tak dlouhé době od prvních Letnic, jsou pořád lidé, kteří se zajímají o víru a žijí ji…
Před několika týdny jsem byl pozván do své bývalé farnosti Nové Město nad Metují – do dvou místních mládežnických společenství – celkem se nás sešlo přes třicet. A byl jsem velmi příjemně překvapen a skoro dojat, když po 30 letech jsem viděl, jak už skoro dospělé děti rodičů, které jsem znal jako děti, žijí odhodlaně svou víru, jak se modlí a jak dál nesou poselství víry, o které jsem se mohl dělit před lety s jejich rodiči, z nichž jsem mnohé oddával a některé jako děti učil na náboženství…. Je to zázrak, že navzdory všemu se víra hlásá dál a dál….
Poselstvím Letnic není jen vítr a oheň, to jsou silné a krásné symboly… – poselstvím je především působení Ducha svatého… a to máme jasné ve svátostech, modlitbě, v našem společenství – když se sejdeme na mši svaté a podáváme si ruce, když se za sebe přimlouváme, když jsme na společné snídani, na farním dni – kdo nás spojuje? Ano naše lidské přátelské vztahy, ale taky onu hloubku dodává Duch svatý – každý jsem jiný, jinak hendikepovaný a jinak obdarovaný, ale Duch z nás činí jedno společenství, to není samozřejmost, to je úžasný dar….
A co z toho vyplývá? To, co často nám všem připomínám: Pokud je ale smyslem Letnic dar Ducha svatého, pak jejich výsledkem je sdílení dobré zprávy evangelia se všemi národy. Pamatujete si, co Ježíš řekl těsně před zázrakem Letnic? Řekl: „ dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“(Sk 1,8).
Co je k tomu potřeba? Naše vlastní obdarování a přesvědčení, náš vlastní každodenní život v Duchu. A pak – jak mluvili apoštolové? Tak, že jim lidé různých jazyků rozuměli… a nejde jen o to, že si koupíme nejnovější překladač – i to je fajn… ale univerzální jazyk, je jazyk přátelství, lásky, úsměvu, pochopení, vstřícnosti….tomu rozumí každý… zvláště to člověk ocení, když je v cizině a setká se s vstřícností – zvláštní to je na Východě a snad nejvíce v tolikrát skloňovaném Íránu …
A pak jde o horlivost, kdo doutná, žije jen ze zvyku, nezapaluje….musíme denně přikládat polínka, poctivého hledání, snahy, modlitby.. to není jen zvyk, naivita, ani křeč, to je radost….