Milí přátelé,

pamatuji se, když jsem působil v Nové Městě nad Metují, kde je farní kostel zasvěcen Nejsvětější Trojici, že jsem na procházkách kolem města – je tam krásné okolí a z místních kopečků je pěkný výhled na onen chrám – tak jsem po vzoru sv. Augustina😊 přemýšlel, jak je to s tou Trojicí – jeden a zároveň tři

Vím, jak jsem si spojoval úlohu Otce jako toho, kdo tvoří svět, Ježíše, který ho zachraňuje a Ducha svatého, který ho posvěcuje, udržuje a živí… nebo: Otce jako cíl našeho života, Ježíše jako našeho průvodce na cestě za ním a Ducha, jako posilu na našem směřování… Nebo: jako milujícího otce, jako matku – Ducha a Ježíše jako bratra…

Také jako společenství které nádherně ukazuje obraz Rembrandta – kde otec a syn jsou ve vzájemném objetí – Otec jako zdroj a cíl – Syn, který na sebe bere podobu hříšného člověka, aby nás vrátil zpět k Otci a Duch svatý jako rudý ochranný plášť jako křídla holubice, který vše zaštituje, posvěcuje…. Myslím, že není krásnějšího zobrazení, zvlášť, když si představíme, že v tomto svatém objetí je místo i pro  nás, i pro mne….

A co Bible a Trojice? O Trojici jako takové není ani slovo, a přesto je zde dost náznaků: při stvoření člověka – učiňme člověka k našemu obrazu, návštěva v Mamre u Abraháma – tři a jeden, trojí oslovení jediného Boha svatý, svatý, svatý…. A v Novém zákoně – křest Ježíše v Jordánu – zde zazní Otcův hlas, to je můj Syn, Duch sestupuje jako holubice, a pak máme na konci evangelia křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…. Příznačná jsou i Pavlova slova: „Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství svatého Ducha se všemi vámi…( 2 Kor 13)

Jak onu trojjedinost chápat? – nemůžeme ji pořádně vysvětlit, ale spíše popsat…

Našel jsem tuto metaforu, toto zajímavé přirovnání: Trojice je gravitace, síla, kterou nemůžeme vidět ani se jí dotknout, natož vysvětlit. Víme, že existuje, protože vidíme její účinky. Drží nás na zemi a způsobuje, že předměty padají. Nemůžeme ji vysvětlit (no, většina z nás to nedokáže), ale nemůžeme bez ní žít. A abychom se vrátili k předchozímu bodu, mohli bychom si velmi ublížit, kdybychom ji popírali nebo ignorovali.

Stejně jako gravitace je i Trojice nezbytnou součástí naší reality. Nikdo z nás nemá gravitaci. Ona má nás. Ale bez gravitace bychom neměli nic. Bez Trojice bychom nebyli schopni mít vztah s Bohem. Skutečnost, že Trojice je v trvalém, trvalém vztahu sama se sebou, znamená, že Trojice je schopna vztahu s námi. A to je naprosto podstatná, důležitá a skvělá věc – máme s Bohem osobní vztah, on ví, co to je vztah….

Ano, vždy to bude tajemstvím a kontroverzní záležitostí – pro židy – je prostě Bůh jeden a tím t končí…, muslimové:  Bůh není Otec měl by potomstvo, a to je nemožné…, buddhisté – je mnoho bohů

To, že Bůh v sobě nese tajemství, za to se nemusíme stydět, toho se nemusíme bát, tím se nemusíme trápit, můžeme být na to hrdí, protože tohle tajemství  nás přibližuje k Bohu – jehož podstatou je vztah….

Milujme Trojici a její tajemství, které nás vtahuje do jejího vnitřního života… a jaká že je  nejkrásnější modlitba? Velký kříž – ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého..,  kdy se ze všech stran necháme obejmout, obklopit Boží přítomností…