Sk 10,34a.37-43 - Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“
Milí přátelé!
Aleluja, chvalme Pána, to už jsme od včerejšího večera mohli slyšet vícekrát a ještě mnohokrát uslyšíme – a to jsme tu teprve 3. den od Velkého pátku, kdy nás zaplavoval pocit bolesti a smutku a a pár desítek hodin poté už máme prožívat radost….? Je to náročné…
I když se to v životě nestřídá tak rychle, tak to patří k tomu, jak uvádí jeden kněz a psycholog Pavel Moravec. Ostatně není to jen věc psychologická, ale i teologická, duchovní…
Svatý Ignác z Loyoly má spoustu moudrých rad ve svých exerciciích a jednou z nich je poučení o útěše a neútěše…- tedy o radosti a bolesti…. Říká: když prožíváš radost, nezapomeň, že se může změnit v bolest, tedy raduj se, ale nelpi na tom, že tu musí zůstat věčně a když zase prožíváš čas neútěchy, nezapomeň, že se to dříve nebo později promění v radost – tedy nikdy nepropadej zoufalství a beznaději….
A důvod? V Kristu, který pokud nevstal, tak je naše víra marná, jak říká svatý Pavel… Takže on je motiv, posila i cíl…. Cesta, pravda život…..
Ovšem, co bychom to byli za křesťany, kdyby pro nás z toho nevyplývala zásada z dnešního úryvku ze Skutků…. – my jsme toho svědky všem….ale jak?
Víte, měl jsem maminku o které kdysi řekla má sestřenice, že byla úžasná, jak uměla vítat s láskou a otevřenou náručí a to lidi hrozně povzbuzovalo, znám i jednoho člověka, který uměl lidsky a citlivě – skvěle povzbudit ve zpovědi…. Znám také kněze, kterého oslovila věta jednoho básníka, který psal o nějakém mnichovi a on ho potkal a jeho zjev na něho nechal tak velký dojem, že i on vstoupil do kláštera a stále v něm žije, i když mu je víc jak 100 let…. Znám i jednoho psychologa, který sice není praktikující katolík, ale má takovou úctu k víře a křesťanství, že zahanbuje i mne kněze a pomáhá mnoha věřícím…. Znám také jednou trochu postiženou dívenku, která když přišla do kostela, tak tam aniž tušila, že ji někdo vidí, objímala sochy, aby spontánně vyjádřila svou lásku ke Kristu… Vím o člověku, který toho mnoho nenamluví, ale udělá neuvěřitelně hodně dobrého, aniž by se o tom někomu pochlubil. … Mám blízkého příbuzného, který je dlouho nemocný, ale snaží se ve víře žít a nacházet ni sílu a statečně nést svůj úděl a při tom pomáhat druhým…. Znal jsem jednu řeholní sestru, která umírala na těžkou nemoc a přece do konce života rozdávala pokoj a radost i sílu… Mohl bych pokračovat dál a dál… Možná jste se v něčem trochu našli….
To vše tedy mohou být naše svědectví tomuto světu o živém víře a o milujícím Bohu – bez mnoha velkých gest a slov….
Jen to opravdu síla, vědět, že věříme v Božího Syna, který se za nás obětoval, ale žije dál…. Že jeho příběh není jen dobrodružstvím a dramatem, ale taky „rodinným příběhem“ s happyendem a radostí a veselím na závěr….
O Velikonocích jistě nejde jen o krásu jara a volných dnů v přírodě… ale právě o tuto jistotu víry – mám víru v Boha, kterému stálo zato být jedním z nás a za nás, za mne, umřít – a přece žije a je tu se mnou…...co můžeme chtít víc? Aleluja….