Milí přátelé,

Je neděle Dobrého pastýře – připomínáme si fakt, že náš Pán není ten, kdo v cíli čeká se založenýma rukama – i když už pro nás udělal víc než dost, udělal víc, než jsme schopni si představit – stal se člověkem, zemřel za nás, přemohl smrt, stal se nám pokrmem a nápojem, dal nám svého Ducha… udělal víc než dost, a přece mu to nestačí… je naším průvodcem, ochráncem, přímluvcem, pastýřem… Je nám nablízku ve všech situacích našeho života….je naším přítelem…

V dnešním evangeliu Ježíš sebe sama nazývá dveřmi –  stává se tak dveřmi k tomu, aby nás přivedl tam, kde budeme šťastni a naplněni, vede nás do nitra, do hloubky našeho srdce nebo do nitra své církve, kde můžeme mít svůj domov, zázemí, bezpečí… Zároveň nás vede k tmu, abychom byli otevřeni vnějšímu světu – abychom mu předávali to, co nám nabízí Bůh – pokoj, nezištnou lásku a spásu – hodnoty, které nám nikdo dát ani vzít. Celkově skrze něj – jeho dveře – můžeme získat opravdový a živý vztah s Bohem i lidmi.

Další symbolika dveří: Dveře jsou i ochrana před vlkem – pastýř sám u vchodu a hlídá…pokud se ho ovce drží, vlk jim nemůže ublížit.

Vcházet a vycházet dveřmi znamená svobodu člověka. On není u Krista ve vězení ,ale může volně vcházet a vycházet…..

Dveře rozdělují vnitřní od vnějšího a může pomoci rozlišit dobré od zlého, vedou k pravdě….

A co když zvolím jiné dveře?

To okusili první lidé, když se otevřeli „svobodě“ a „pravdě“, kterou ji falešně nabízel had. Když symbolicky vstoupili do zapovězené třinácté komnaty…. Ano, poznali bezuzdnost, která zotročuje a realitu a pravdu o zlu, které vyděluje.                                                                                                         Přišli o ochranu dobrého pastýře-milujícího Boha vyšli z rajské zahrady do džungle, divoké džungle, kde na ně čekala velká nebezpečí… Nicméně nebyl by to Bůh, kdyby je definitivně opustil…. Dal jim novou šanci…

Dveře nás často provokují k tomu, abychom zjistili co je za nimi. Jsou symbolem skrytého a neobjeveného. Máme chuť se podívat aspoň klíčovou dírkou, co je za nimi. Jsme zvědaví, proč ne? Ale spíše buďme zvídaví – od toho je Boží dar rozumu a schopnosti poznání… a to je úžasné, co dokážeme….

Co mohli vědět naši praprapředkové o síle elektřiny, o síle strojů, o letadlech, o mediích… o lékařské vědě, o kosmických letech… Kdysi byl pro lidi zážitek jet do krajského města a Prahu viděli třeba jednou za život a vyprávěli o tom i vnoučatům… Dnes se nám rozšířil obzor – když cestuji po světě, tak si už v Praze říkám, jsem doma…. Když jsme byli za oceánem, tak nad Evropou jsem si říkal, jsem doma… Když lidé dobyli měsíc, tak si v zemské atmosféře mohli říci, už jsem doma…. Poznání světa makro i mikrokosmu úžasně roste, jen se zdá, že nějak pokulháváme se schopností vytvářet a udržovat vztahy, přátelství, věrnost, pokoru, ctnosti – chováme se k nim jako ke zboží na jedno použití – dříve se ponožky zašívaly, dnes se vyhazují, bohužel se to dostalo i do vztahů…

A samotné hledání? Naši zvídavosti pomáhá AI… ale někdy poněkud zaostáváme, protože při hledání pravdy se necháme zaujmout tisíci nedůležitými informacemi, které brání poznat podstatné…

Nenechme si vzít ono poctivé hledání, onu nekonečnou zvídavost ke hledání pravdy… ke hledání Boha – ať vědomě nebo nevědomě….A nebojme se, Bůh je nekonečný, nikdy nebudeme hotovi s jeho poznáváním…

A také respektujeme tajemství druhých i svoje i Boží…..zvědavost totiž jde i „přes mrtvoly“ a zvídavost je pokorná, ta ctí tajemství, na které ještě nenazrál čas….

Nechtějme vědět hned vše dopředu, děti které najdou skrýše rodičů, kde jim nachystali dárek k narozeninám… ošidí sami sebe… o radost z překvapení…

Věřme, že skrze Ježíšovy dveře nakonec najdeme cestu k otevření všech tajemství, které jsou pro nás důležité….