Iz 52,7-10 – Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!
Milí přátelé,
Když jsme se poslední dny setkávali s se sousedy a spolupracovníky, jistě zazněly stovky a tisíce různých vánočních přáni – tak hlavně pohodu, klid a mír – jak říká jedna písnička…. Stručně by se to dalo nazval „šťastné a veselé“… a takto se nejen přeje, ale je to taky název jednoho pozoruhodného filmu- z roku 2005 – tím zajímavějšího, že dostal v hodnocení 79 bodů, což je velmi slušné…..
A tady je oficiální text k filmu:
Tento film je inspirován skutečným příběhem, který se odehrál v zákopech První světové války na Štědrý večer roku 1914. Když v létě 1914 vypukla válka, překvapila a pohltila miliony mužů. Přišly Vánoce, sníh a spousty balíčků od rodin a armády. Ale překvapení nečekalo uvnitř dárečků, které ležely ve francouzských, skotských a německých zákopech. Tu noc jedna významná událost změnila osudy čtyř postav: skotského kněze, francouzského lajtnanta, výjimečného německého tenora a té, kterou miloval, nádherné dánské sopranistky. Během onoho Štědrého večera se nemyslitelné stalo skutečností: vojáci vystoupili ze svých zákopů, své pušky nechali za sebou a podali si ruce se svými nepřáteli.
Když jsem ten film viděl, tak jsem si uvědomil, jak divně, až nepochopitelně, se někdy my lidé chováme. Lidi se dokážou desetiletí k sobě chovat slušně, a pak přijde situace, která je rozeštve proti sobě a jsou najednou ze dne na den schopni bojovat proti sobě a válčit spolu -jako nejhorší nepřátelé. Přitom ještě nedávno měli v kuchyni půjčený ocet nebo sůl, kterým jim ti druzí vypomohli, ještě před pár dny si jejich děti hrály v parku, ještě nedávno spolu pracovali v jednom podniku…. A zde v tomto filmu je to naštěstí úplně naopak: nepřátelé, kteří se navzájem zabíjeli a přemýšleli týdny a měsíce, jak obelstít jedni druhé a co nejvíce jich zničit a postřílet, tak po určitém počátečním váhání dokážou vyhlásit příměří a nakonec vylezou ze zákopů a začnou se k sobě chovat jako kamarádi – protože v sobě opět obejvili normální liudství….
Je to cosi ďábelského, co staví člověka proti člověku a je cosi Božského, co zase pomůže lidem chovat se lidsky a vstřícně…. Stačí k tomu Štědrý den, Vánoce…., zpočátku v onom filmu stačila vánoční melodie na skotské dudy z jedné strany zákopů, aby se k nim přidali ze všech stran…. Taková je moc svátků, které nám připomínají, že Bůh vstupuje do našeho světa a pomáhá nám stát se dobrými lidmi. To není jen kýčovitá romantika, v tom je něco mnohem víc….
Mimochodem když tato zvláštní, až mystická, situace nastala na oné frontové linii – došlo nakonec i na společnou bohoslužbu, jako i na přátelské fotbalové utkání, legrační domlouvání mezi německy, francouzsky nebo anglicky mluvícími vojáky, kteří přesto dokázali dojít k porozumění…a důsledkem byly nezvratné změny… Tito vojáci už nebyli schopni bojovat proti sobě…. Už to nebyly navzájem nepřátelské jednotky, ale konkrétní lidé, kamarádi na všech stranách…. Velitelé je museli převést na jiná bojiště…. To se tedy skutečně stalo…
Člověk si říká: kdyby tak něco podobného bylo možné na Ukrajině /tam jsou pravoslavné Vánoce sice trochu později, ale to nevadí…/ nebo i jinde, kde se válčí…
…A kdyby něco takového mohlo prolomit ledy v běžném životě… Tolik rodin je rozhádaných, kolik bývalých přátel spolu nemluví, kolik křesťanů se raději nezdraví, kolik sousedů nekomunikuje… Jakoby zvítězil sporný plot, nějaká stará urážka nebo křivda a není tu ochota vidět i v tom protivníkovi především člověka… Malý bezbranný Ježíš v jeslích nám připomíná, že i ten nepříjemný člověk byl kdysi miminko, které formovalo a někdy i deformovalo okolní prostředí, a to, že se nyní chová špatně, je možná i moje vina, když jsem mu nepomohl dost k tomu, aby se stal lepším… nebo udělal jsem opravdu vše? Ježíš k nám jde bez předsudků, jde ke všem bez rozdílu, i k těm, kterým je on sám volný a lhostejný, i k těm, kteří ho nesnášejí – všem nabízí šanci…
Jak ho napodobíme my? Víte, aby Vánoce nebyly jen onou někdy tak kritizovanou romantikou se záplavou pohádek a cukroví /a nic proti nim/… romantikou, která skončí Silvestrem nebo už Božím hodem…, tak kéž bychom se nechali nakazit a inspirovat Ježíšovým přístupem k člověku….. Když dokázal dokonce na jedné bojové linii učinit během večera z nepřátel lidi, kteří jsou vstřícní a pomáhají si… určitě má sílu na to, aby dříve nebo později pomohl i nám k vstřícnosti vůči všem….
Jistě to nebude bez kříže, bez oběti, bez nových začátků….ale ani on to nevzdal a nikdy to nevzdá… a co my?