Mk 14,12-16.22-26 - První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci (Ježíše): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“ Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, (krev) nové smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království.“ Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.
Milí přátelé,
asi před 400 lety se rozmohl v katolické církvi směr tzv. jansenismu, kdy se příliš zdůrazňovala naše hříšnost a nemožnost se jen tak k Bohu přiblížit s tím, že když někdo chtěl přistoupit ke svatému přijímání, tak se očekávalo, aby nejen nebyl v těžkém hříchu, to je i dnes, ale aby se vyvaroval i sebemenší drobné chyby. Jinak raději ať nechodí – což způsobilo, že mnozí přestali chodit ke svátostem. Zdůraznění úcty k Bohu a jeho tajemstvím jistě bylo na místě, ale strach se Bohu přiblížit byl špatný….a právem tento směr byl odsouzen.
Ale setrvačnost funguje – zvl. ve velkých institucích, jako je miliardová církev. A tak ještě moje teta si vybojovávala v rodině to, že chodila každou neděli ke svatému přijímání a rodině to nejdříve vadilo, že tak na sebe zbytečně upozorňuje přehnanou zbožností…. Na začátku minulého století bylo obvyklé, že k eucharistii byli puštěni tak čtrnáctiletí a chodilo se výjimečně. Až papež Pius X., který zemřel 1914, prosazoval časné sv. přijímání – u dětí co nejdříve jsou schopny – a časté sv. přijímání – třeba každou mši svatou.
A ještě v 90. letech se pamatuji, jak v některých farnostech skoro nikdo nechodil ke sv. přijímání a museli jsme je horko těžko přesvědčovat, že když byli o Velikonocích u zpovědi /pokud vůbec byli /, tak nemusí po jednom přijímání skončit a čekat na další Velikonoce…
Ano, dnes žijeme v opačném extrému – k svatému přijímání chodíme, ale zoufale málo přistupujeme ke sv. smíření…. Doufejme že se zase časem dostaneme k nějaké vyrovnanosti….
Co tedy platí: nikdy se nebojme svatého přijímání – nedůvěra v Boží lásku Boha uráží Pána víc, než naše osobní hříchy…. Když jsem pokřtěn, věřím, toužím, a nejsem si vědom těžkého hříchu, chodím do kostela a modlím se…, tak proč nejít když jsem na hostině Boží lásky ? – To zůstanu jen jako divák? Není to škoda? Ovšem zároveň si ale uvědomme s úctou, ono „mysterium tremendum“, zde se dotýkáme Stvořitele miliard galaxií, celého vesmíru i nás samotných – chce to přípravu a opravdovou úctu…..
Nekonečný a vše přesahující Bůh ve své pokoře se dotýká světa s tím, že chce být naším pokrmem – pro obyčejný a každodenní život – není odměnou za dokonalost, zde na světě nikdo dokonalý nebude – to by byla jen ona jansenistická křeč….
Ale zároveň toto chápejme, že nemáme dokonalejší spojení s Bohem, jako v eucharistii….
Je to tedy paradox – Boží pokorou je nám Bůh bratrem, pokrmem, nápojem, ale zároveň my jsme vtaženi do jeho tajemství života….!! Není nic většího!!!
Chce to úžas a klanění!
Chce to rozšířit srdce – pro Boha, ale také pro lidi – mít je rád, jako je on má rád….To je neoddělitelně spojeno. Když Pána přijímáme, stáváme se mu podobnými.
Eucharistie souvisí s lámáním chleba – Bůh neláme nás, ale sebe, abychom ho mohli přijmout, je tatínkem, který při hostině citlivě krmí své děti….. dává chléb hladovým, dává sám sebe….
Teď jde o to, abychom viděli ty, kteří žízní – viz symbol člověka s džbánem vody, který přijal apoštoly a Ježíšem ve večeřadle….
Teď jde také o to, abychom se uměli rozdělit o chléb který nám Pán dává… – kolik lidí hladoví po Boží lásce…
Buďme tedy nejen příjemci, ale i rozdavatelé….