Mt 1,1-25 - S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel', to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
Milí přátelé,
začaly nám opět Vánoce a v naší zemi je takové unikum, že nás čeká naprostá
smršť pohádek nových i starých a je jich každý rok víc a víc, protože na Štědrý den a později přibude pár nových a staré se opakují…. A kupodivu je to záležitost nejen dětí, ale i nás dospělých….
Proč jsou tak důležité, možná proto, že v nich vidíme, jak nakonec dobro vítězí nad zlem a v běžném životě mnohdy vidíme opak, aspoň zatím… hezky k tomu podotýká anglický spisovatel Chesterton – pohádky jsou víc než pravdivé – ne tím, když nám tvrdí, že existují draci, ale protože nám vyprávějí, že draky lze porazit.
Bible není pohádka – vypráví o skutečném národě, vypráví u skutečném Mesiáši, ale dává podobné poselství – Bůh je věrný a své sliby plní a všem přináší reálnou naději, že život má smysl a dobro a pravda zvítězí….
Kdybychom dnes četli v evangeliu celý Matoušův text, najdeme tam Kristův rodokmen Ježíš tam má mezi předky uvedené oproti zvyklostem 4 ženy – Tamar, Rachab, Batšebu a Růt – ne Izraelky a 3 hříšnice – je to symbol toho, že on přijímá naše lidství se vším všudy… A my naopak se pídíme po tom, kdo je v našem rodě, jestli náhodou nejsme potomky nějakého šlechtice apod…. Není to trochu hloupé? Zakládat si na tom? Přitom náš rod skrze křest je opravdu královský, jsme královského rodu a jenom proto, že Bůh na sebe vzal obyčejné lidství….. Boží pokora a naše oslavení…..
a tak my můžeme v Bohu proměnit i naše chyby….
On přijímá i naše temné stránky a u něj se jich můžeme zbavit očistit… začít znova…
A není to jeho návštěva ve světě jen na chvíli… nedávno jeden politik chtěl ukázat lidem, jak rozumí obyčejným lidem a šel do supermarketu za pokladnu pracovat jednu směnu… Někteří to ocenili, jiní se mu vysmáli a řekli, až budeš takto pracovat aspoň půl roku, i o víkendech, tak to budu brát vážně a Bůh přišel ne na jednu směnu, ale na 33 let….
Matouš píše, že Ježíš přišel lidi spasit od hříchu…. Jak mylné je mínění, že Bůh je tu jen pro ty svaté, pro ty kostelní, pro ty vzorňáky…. Ne – zvl. přišel pro hříšníky -pro ty kdo sem jdou někam nahoru nebo dozadu, co se stydí jít ke zpovědi… on bude mít radost právě z vás, když dostanete odvahu se k němu přiblížit!!!!
Emanuel – důvěřujme v Boží přítomnost… i tehdy když jsem mimo i když jsme ve hříchu i když máme chuť vše vzdát… je s námi
On není chladný pozorovatel, nebo lhostejný k našemu osudu, nebo výsměšný k našemu pinožení, on není mstivý… je milující až se děje co se děje….Celá situace kolem Ježíšova narození ukazuje také na nebezpečí a zkoušku pro Marii – ale Bůh se postará, je s námi Emanuel a Josef, kterému stačí jeden sen, aby uvěřil… co potřebují já abych mu uvěřil? On chce nejdříve udělat těžké rozhodnutí – rozchod, ale co nejjemněji, aby pokud možno neublížil….On i v bolesti myslí na druhé – jako Ježíš na kříži pomáhá kajícímu zločinci…A nakonec po jednom snu je vše jinak.
Josef šel a konal -přijal úlohu od Otce… přijaté otcovství – jak důležité v této době, přijetí odpovědnosti a lásky k někomu, komu mohu ukázat cestu… Jak já jdu s odpovědností ke svým úkolům…, neutíkám před nimi, nejsem sobec nebo bázlivec?…
Přestože je Josef muž, hlava rodiny, otec, je svým způsobem na druhém místě – první je matka, z níž Ježíš přijal lidství – Josef na vedlejší roli a přijímá jí s pokorou…. Beze zbytku… a co já?
V jedné staré legendě se vypráví, jak žák se ptá své ho učitele. Proč lidé dříve viděli Boha, a my už ho nevidíme? Starý mistr odpověděl: Protože dnes se už nikdo nechce hluboko sklonit…. i dnes, kdo chce vidět vtěleného Boha musí se sklonit k jeslím, k zemi, k tomu nejobyčejnějšímu…. Protože potřebujeme pokoru…. Je zajímavé, čím jsou lidé moudřejší a vzdělanější, čím jsou na vyšší úrovní, čím jsou větší osobnosti – tím jsou pokornější….Bohu bližší….
A pozor, pokora není utápění se v pocitech viny a nenávisti k sobě samému…. To je pýcha naruby…. Když jsme skutečně pokorní, pak sebe sama nesnižujeme, láska nás volá, abychom potvrzovali hodnotu druhých, ale volá nás i k tomu, abychom si byli vědomi i vlastní hodnoty… pokora nás vede k vnitřní pravdivosti i humoru a svobodě… a k tomu nás zve to malé dítě……
A tak kdy Bůh vstoupil do mého života? Ale ano, vstoupil, všiml jsem si toho? Skrze souseda, který pomohl, skrze učitele, kdy mě prokázal skrze bratra, který nečekaně poradil, skrze událost, skrze tuto chvíli zde….. je tu pro mne – osobně!!! A myslí to se mnou vážně se svým přátelstvím….