Milí přátelé,

Nový rok – pro nás křesťany znamená symbol nového začátku, novou šanci, novou kapitolu našeho životního příběhu….

Jak začít, abychom začali dobře? Myslím, že skvěle o tomto tématu pojednává text Miroslava Horníčka v jedné ze svých knih, kde popisuje různé fáze v životě jednotlivých lidí:

„Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nabije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.

Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji.

Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.

Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás…  nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.“

Tato krásná úvaha se zdaleka nedotýká jen profese – povolání – ale i našich vztahů, naší víry, vlastně celého našeho života…. Ve všem můžeme procházet nadšeným začátečnictvím – jako je první zamilovanost do toho nebo do té pravé nebo nadšení z objeveného Boha a církve… I zde  postupně může dojít k rutině, zvykovosti, vyhoření – kolik je takových manželství, kolik je takových  vychladlých křesťanů…. ale nakonec je vždy šance k tomu, abychom v rodinách i ve víře došli k  opravdové zralosti, kdy znova najdeme onu vyhaslou jiskru a nadšení….

Včera jsme mohli společně zpytovat své svědomí, v rámci konce roku – snad bychom na začátku nového k tomu mohli dodat ještě tyto otázky: ve vztahu k sobě, lidem i Bohu, je ve mně aspoň trochu nadšení, touhy, opravdové snahy nebo jen vlažná rutina? Co udělám pro to, abych dospěl ke zralé, vyvážené snaze a opravdovosti?

Je to právě Nový rok, který pomáhá k novému začátku….

Maria je patronkou tohoto dne, času nového začátku, nového nadšení……žena, která uměla a umí být akční, když jde navštívit Alžbětu nebo se sebere a jde do Betléma či do Egypta, jindy se umí ptát – při Zvěstování – umí přijmout Boží vůli i když jí zprvu nemůže naplno rozumět a taky je tou, která o všem uvažuje ve svém srdci a nechá věci dozrát…

Tahle dívenka, v rozhodující chvíli svého života – při andělově návštěvě – která byla naprosto novým začátkem v jejím životě, byla až příliš mladá – měla onu jiskru nadšení pro Boží věci, nikdy nepropadla zevšednění a rutině, ale čím dál víc v ní zraje ona plnost – pokoj smíšený s neustálou pozorností a odhodláním následovat Boha, jak on chce….

Dejme se do toho i my…Maria v tom bude  s námi…