Lk 2,22-40 – Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Milí přátelé,
minulý měsíc jsem četl, že byla i za podpory Ministerstva kultury /!/ vydána kniha pod názvem: Zrušte rodinu… V reklamě na ni se píše: Nikdo vám nemůže ublížit více než vaše rodina: Feministický manifest Zrušte rodinu vychází poprvé v českém překladu. Stojí rodina v cestě světu autonomní lásky a sdílené solidarity? A nestačilo by ji jen reformovat? Podle Sophie Lewis je nejbližší rodina jádrem nespravedlnosti a nerovnosti a překáží cestě ke svobodné společnosti je nutné ji odstranit. Autorka představuje radikální pohled na instituci tzv. tradiční rodiny, kterou vykresluje jako prostor plný traumat a bolesti, a nabízí vizi společenského vývoje, v níž by pokrevní vazby nahradily komunity založené na nových typech vztahů, jejichž součástí by byla spravedlivější dělba pečující práce.
„Je-li vaší bezmyšlenkovitou reakcí na slova ,zrušte rodinu‘ odpověď ,ale já mám svoji rodinu ráda/rád‘, pak jste jednou nebo jedním z těch, kdo měly štěstí. Nikdo vás neokrade, nebude vás šikanovat, vydírat, nebude vámi manipulovat a bít vás s větší pravděpodobností, než právě vaše rodina.“ Sophie Lewis
Taky Vám to připadá hodně odvážné?… No, trochu chápu, že rodina je prostorem, kde jsme nejcitlivější, a taky zde jsme nejzranitelnější…… mezi svými doma jsme nejvíce otevřeni a zde můžeme dostat jak potřebné pochopení a útěchu, tak i nejbolavější zranění.
Nicméně asi vás nepřekvapím, když zůstanu u toho, že budu rodinu hájit ze všech sil a z mnoha důvodů – psychologických, hospodářských, sociologických, ba přímo přirozených a pro nás taky – duchovních….
Ano, jsou výjimky, kdy vlastní rodina člověka vykořisťuje, kdy matka k dítěti nepřilne nebo kdy je rodina spíš přítěží než pomocí pro vlastní děti, staré rodiče i pro okolní společnost….ale v nepoměrně větší míře není nic lepšího…, není nad osobní vztah dvou lidí, kteří se skutečně a milují a dají dítěti život a zázemí – to je neopakovatelné a nenahraditelné…. A to je něco, čemu říkáme domov – základ domoviny, vlasti, ukotvení v prostoru a čase….
To že se tolik manželství a rodin rozpadá, že tam jsou opravdu mnohdy toxické vztahy, to neznamená, že ji zničíme a odstraníme, ale že ji naopak budeme opečovávat, hýčkat a uzdravovat….
Jsme nemocná společnost, protože máme nemocné rodiny, protože máme narušené a neodpouštěné vztahy mezi sebou a i s Bohem…..
Myslím, že příběh o Svaté rodině, jak Josef s Marií jdou s Ježíšem, obětovat ho do chrámu je model, inspirace i návod pro nás…. Přednesme svůj život, své bolavé i nadějné vztahy, své rodiny, své děti do chrámu, předejme vše Bohu a u něj hledejme…
Je konec roku, je čas, kdy rekapitulujeme – nejen farní statistikou, ale taky i u sebe a v našich rodinách….
Co kdybychom na závěr udělali společné zpytování svědomí? A poprosili Boha o pomoc?…
Pane, díky za vše krásné a dobré, ale odpusť všechnu, naši lenost tě poctivě a často hledat v modlitbě a svátostech, naši neúctu k tobě. Neděle tak často nebyla tvůj den…. Na modlitbu tak často nezbyl čas…Kdy jsem byl naposled u zpovědi a u sv. přijímání? Co s tím udělám?
Jak jsem žil v lásce k sobě, druhým i Bohu?
Pane, odpusť naši nevšímavost a liknavost ve vztahu k druhým, neochotu se smířit, odpustit, zbytečná a zraňující slova, drobné i velké lži, předstírání, neupřímnost a polopravdy o druhých, o sobě, závist, neochotu, neúctu, všechny závislosti, poživačnost, lakotu, vzteklost… S kým mám hlavní problém a s čím?…? Cos tím udělám? Co udělám pro své blízké, pro rodinu, aby se se mnou cítili lépe….?
Pan uzdrav nás od všeho, co jsme sami zavinili, ale i od toho, čím nám ublížili druzí…..
Pane, odpusť jim a nám dej sílu k odpuštění když se proti nám provinili – ať vědomě nebo nevědomě….
Bože, dej ať dokážeme přijmout, co nám ublížilo a věřit, že ty to uzdravíš a proměníš v dobro..
Prosím za naše rodiny, přátele i za nás samotné….
Buď s námi i další rok a nedávej nám jen lehký život bez problémů, ale dej takový, jaký potřebujeme a který s tebou zvládneme… a který nám pomůže být lepšími a tobě blíž.
Dej nám novou sílu a naději a obnov naši víru a důvěru v tebe….. ať do Nového roku vstoupíme silní vírou i láskou…..- s tebou…