Sk 2,1-11 - Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“
Milí přátelé,
nemohu si pomoci, ale hned mne při této slavnosti, kterou po padesáti dnech vrcholí a uzavírá se velikonoční doba – heslo moravských kolegů ze semináře – „Na Svatý Duch, do vody žbuch“…, tedy ať je jaké je počasí, musí se pořádní lidé jít vykoupat ven někam do rybníka….. S Letnicemi je mnohde na jižní Moravě spojena slavná Jízda králů, a také na severní Moravě je zvyk, který jsem u nás nepoznal, že na Letnice se sejde rodina nebo celá farnost a venku na ohni smaží vaječinu – smažená vajíčka…. Takže své tradice nemají jen Vánoce, kdy Bůh je člověku darem – nebo na Pondělí velikonoční se dávají kraslice – kdy prázdná vejce připomínají prázdný hrob. Konec Velikonoc je tedy uzavřen smaženými vajíčky – oním symbolem nového života. Možná jako náhrada za ty prázdné kraslice:-)
Tento svátek Letnic, jak píše Aleš Opatrný, byl původně svátkem díků za úrodu, ale od 2. stol. je doložen jako svátek vzpomínání na dar Zákona na Sinaji. Pozdní židovská tradice dokonce říkala, že Zákon byl tehdy na Sinaji proklamován v 70 řečech – tedy v plnosti řečí, takže Desatero je závazné pro všechny národy. Z této úvahy lze vytěžit jeden základní poznatek: tak, jako Zákon ze Sinaje ovládal život celého židovství, tak Duch a Kristus – to nové, co přichází a co je hlásáno, má ovládat další budoucnost. Doba církve je dobou Ducha, je to vlastně doba permanentních letnic, protože všude a vždy je nějak hlásán Kristus v síle Ducha svatého.
Duch svatý – tajemná třetí Božská osoba je znázorňován jako oheň a vítr – snad lepší symbol než holubice – jako nepochopitelný a neuchopitelný…. Má ho každý – protože každý je povolán, ostatně vzpomeňme, jak v Mojžíšově táboře byli obdarováni všichni Božím Duchem – i ti, kdo nesplnili všechny podmínky – Mojžíš na to:….viz Numeri 11 – Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“
Podobný příslib je: „Svůj zákon jim dám do nitra“ (Jer 31,33), „dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,26).
Na začátku jsou všichni učedníci uzavřeni – ale pak je Duch donutí vyjít ven a hlásat Krista a nejde jim v tu chvíli o život, naopak tisíce lidí jdou za nimi…. Nepředstavitelné…. Jaká síla…
Síla Ducha – téhož Ducha Ježíš předává po zmrtvýchvstání apoštolům a k čemu? Především k odpouštění hříchů, k projevu milosrdenství…
Takže když to sečteme – Duch nás vede k hlásání evangelia a k projevu Boží lásky a odpuštění a smíření….. k tomu je vlastně církev, ne aby soudila a odsuzovala…, ale aby předávala evangelium a odpuštění….
A jako k hlásání nejsou určeni jenom profesionálové, ale všichni, tak také k odpuštění, novému začátku, jsme povoláni každý, abychom se o to aspoň snažili – v tom je křesťanství originální, vede nás nejen k lásce u těch, kteří to mohou oplatit, ale i k těm, kteří jsou nepřátelští a nedají nám nic, je to jaksi asymetrické….
Ty ohnivé jazyky jakoby symbolizovaly jazyky, ve kterých budou apoštolové oslovovat celý svět… Je to jazyk lásky, kterému opravdu rozumějí všichni…., je to mateřský jazyk církve….
A k tomu je třeba prosit o Ducha svatého, vyprošovat ho stále – tím s emu otevíráme. A nechme vše na něm, jak nás obdaruje… on je tajemný, nespoutaný… milující – všem dává do potřebují.
A ještě jeden obraz na závěr: když zaleju zahradu, tak vše roste po svém – od kedlubny po růži… ale díky stejnému zdroji, vláze, světlu a teplu… Podobně nás obdarování a živí tentýž Duch, ale každý rosteme originálně…
Duchu svatý přijď i k nám, do naší farnosti, rodiny, našeho srdce….