Jan 18,33b-37 Pilát se zeptal Ježíše: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Milí přátelé,
je to opravdu zvláštní. Dnes máme slavnost Ježíše Krista, krále nebe a země. Když je např. sv. Václava, tak je aspoň velká slavnost na náměstí ve Staré Boleslavi za účasti některých politiků a samozřejmě našich biskupů. Když je slavnost sv. Cyrila a Metoděje, je to celovíkendová mnohovrstevnatá slavnost s tisící účastníků. Když byl pohřeb anglické královny nebo když byl Karel III. ustanoven králem Spojeného království – byla to celosvětová událost se stovkami milionů lidí kteří aspoň mrkli na internet. A dnes – je slavnost Krále nekonečného vesmíru, krále všech lidí a všeho stvoření, krále všech dob a míst, toho co vidíme i toho, co neznáme (a toho je jistě víc…) a ano – v chrámech máme krásné bohoslužby a zpěvy a výzdobu, ale přece jen, kde jsou politici, kde jsou kameramani, kde jsou ty miliony a a miliardy nadšených nebo aspoň zvědavých lidí? Nic…
Jak říká jeden komentář, Ježíš je tu, ale nikoho zase tak moc nezajímá. Ono i i jeho narození se spojilo s dárky a rodinnou romantikou a jeho smrt a zmrtvýchvstání se zrodem nového jarního života v přírodě …. A Ježíš, král? Ten je stranou – maximálně jakýmsi zbožným nebo tradičním obalem…
Ono jde asi taky o to, že král – Ježíš – není pohádkový král s projevem absolutní moci, jako že ji má, ale on ji s úctou k naší svobodě neuplatňuje, nevynucuje, jen nabízí. On je králem biblickým, který je tu proto, aby nás přivedl skrze svou oběť, utrpení a smrt k životu v království, které není z tohoto světa…. A to tento svět nemá zrovna v oblibě, něco, co se nedá změřit zvážit a ocenit ve zlatě nebo bankovním kontem… Respekt získává někdo mocny, silný a slavný, ale údajný král bez vojska s pár vystrašenými žáky, z nich jeden ho zradil a prodal a druhý zapřel? Kdo ho má brát vážně? Možná že Jidáš zradil proto, že Ježíš zklamal jeho představy o Mesiáši, možná ho chtěl kritickou situací při zatčení vyprovokovat, aby konečně projevil svou moc a začal jednat, bojovat, vládnout. Možná i Petr byl zmaten, zklamán, když vidí tu změnu – ten který vyřešil každý problém je teď jako loutka v rukou biřiců….a co teprve na Kalvárii….
A přece – i když už na počátku se zdálo, že vše o Velikonocích skončilo, vše teprve začíná…. stále tu je jeho církev, stále jsou jeho následníci…Někde ubývají, jako u nás, jinde přibývají – v zemích bývalých misií. Těmi se stáváme my….
Ale dobře – jistě by mohlo a mělo být naší touhou, aby lidé Ježíše uznávali – ostatně modlíme se to každý den v Modlitbě Páně – posvěť se jméno tvé – je to první prosba v Otčenáši… Proč asi? Aby Boží jméno – Bůh sám – byl lidem svatý, uctívaný…. Kéž by tomu bylo i skrze nás….
My jsme skrze křest totiž královské děti – my jsme jeho vyslanci, proroky, mluvčími, reprezentanty. Co je typické pro královský rod? Ušlechtilost, jeho členové jsou jakýmisi vzory, inspirací nejen vytříbeným chováním, ale spíš tím, že bychom mohli a měli být důkazem, že je možné a taky dobré, žit podle Kristových přání – v Desateru a v Přikázání lásky….
Co lidé asi vidí? Pokud se mezi sebou jako Boží děti neumíme dohodnout v rodinách, farnostech, církvích, pokud se dokonce i soudíme, pak něco nefunguje, pak jsme něco nepochopili. Nemusíme být ve všem zajedno ohledně názorů nebo postojů nebo způsobů, ale buďme jednotni v lásce k Bohu i v té vzájemné lásce, učme se naslouchat, respektovat, přát si dobro a i když nás někdo nemá rád, pak žehnejme. Ostatně sv. Petr to říká ve svém 1.dopise: (1Petr3,8-9) Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. Žehnat – ano to je královská služba tomuto světu.